Vzpomínám si na první televizní záběry z čínského Wuchanu, na kterých muž jdoucí s rouškou po ulici z ničeho nic padá na zem a zůstává nehybný. Byl to šok. I když název „coronavirus“ nemá nic společného se srdcem (latinsky „cor“ a od toho odvozené celé řady slov jako koronární jednotka nebo koronární péče), myslím, že tato nešťastná podobnost (název je odvozen od uspořádání povrchových struktur viru ve tvaru sluneční koróny) obavy široké veřejnosti o charakteru onemocnění příliš nerozptýlila, právě naopak.
Jarní opatření ve světle strachu z neznáma byla pochopitelná. Je možné říci, že bránila něčemu, čemu zcela zabránit nešlo, protože to není v lidských silách. Vzpomeňme na opatření a informace ve chvíli prvního nakaženého na území České republiky nebo v době prvního úmrtí osoby s kovidem a srovnejme je s dnešními dny, kdy umírá více než stovka lidí denně.
Stranou ponechme všechny ty nejasnosti už od prvních úmrtí, kdy se až následně ukázalo, že člověk byl velmi vážně nemocen (mimo jiné dnes už se takové věci vůbec nezohledňují, stejně jako úmrtí v důsledku chřipkové epidemie, ta letos na rozdíl od předchozích let asi nebyla vůbec…), všelijaké ty excesy s omylem zařazených dětí na seznam zemřelých, nejasnosti ohledně počtu hospitalizovaných, které byly po auditech (ne po vyšetřeních) snižovány až o třetinu a podobně. Konspiračním teoriím ale nepodléhám.
Je jisté, že v České republice v letošním roce zemřely tisíce lidí, které by bez koronavirové epidemie nezemřely. A i když věk těchto lidí byl relativně vysoký, tak i osmdesátiletá babička se mohla dalších pět nebo šest let těšit z přítomnosti svých blízkých, pokud bych to měl zjednodušit do jedné věty. Díky za to, že obětí nebylo (a nebude) ještě více, patří lidem v nemocnicích a těm, kteří stojí za technikou, která vůbec zachraňovat lidské životy umožňuje.
Vážnější byla vyjádření některých, bohužel ne nevýznamných „expertokratů“ (můžu-li si vypůjčit tento výraz od Václava Klause st.), kteří byli schopni – snad místo toho, aby mlčeli – hovořit jednou o uzavření hranic na dva roky a zanedlouho zase o potřebě „promořit se“. Jiní dokonce vyvolávali obavy tím, že lékaři nebudou moci kvůli nakaženým koronavirem vykonávat akutní zákroky, jako je například operace slepého střeva. To byla vyjádření na samé hraně šíření poplašných zpráv. Nedovedu si představit ředitele nemocnic nebo kohokoliv jiného, aby nařizoval nasazování respirátorů místo akutních operací. To byly opravdu hrůzostrašné signály vysílané do společnosti.
Lidský život je hodnota nejvyšší, ale nikoli jediná. Jaké důsledky bude mít letošní rok ne pro tisíce, ale miliony lidí, tedy tisícinásobek, to nikdo neví, protože to lze těžko (byť i nepřesně) měřit a také se tím málokdo, pokud vůbec někdo, zabývá. Koronavirus není mor. Měli bychom chránit ohrožené skupiny, ale s omezením zásahů do životů většiny lidí, kterým nebezpečí nehrozí, respektive hrozí obdobné jako z celé řady dalších příčin. A od toho jsme bohužel velmi vzdáleni, v některých ohledech dokonce stojíme vzhůru nohama. Děti nechodí do školy, zanedbává se prevence závažných onemocnění, řada pracujících si nemá ani kde koupit oběd, nesmí se lyžovat, ačkoli podle záběrů je na sjezdovkách více lidí, než když by byla všechna lyžařská střediska otevřena, nehledě na kumulaci lidí na úplně jiných místech. Pomáhá něco z toho ohroženým, respektive neomezuje či neškodí zbytečně těm ostatním?
Přeji si, abychom se se současným stavem zapříčiněným nejen koronavirovou epidemií, ale také zmiňovaným expertokratismem vyrovnávali ne déle, než bude trvat rok 2021.
